Novinka - sdílený prostor

Co jsou sdílené prostory v dopravě?

Sdílené prostory jsou inovativní tendencí v oboru zklidňování dopravy a organizace dopravy. Myšlenka byla poprvé formulována v roce 2003 nizozemským dopravním inženýrem Hansem Mondermanem, samotný pojem „shared space“ (sdílený prostor) byl pak definován Benem Hamiltonem-Bailie (Velká Británie).

Principem opatření je zrušení hranic mezi jednotlivými druhy provozu a realizace automobilové, pěší i cyklistické dopravy a společenských funkcí ulice na jedné společné „sdílené“ ploše. Všechny druhy pohybu jsou rovnoprávné, klíčovým předpokladem úspěšného soužití je nízká rychlost (max. 20 km/h) a zrakový kontakt mezi uživateli.

Idea sdílených prostorů tak jde proti letité snaze o co nejdokonalejší segregaci jednotlivých druhů dopravy a jejich regulaci s pomocí předpisů, dopravních značek a maximálního fyzického oddělení. Tento přístup sice měl a dosud má význam pro zvyšování bezpečnosti, do značné míry však zejména motoristům odnímá možnost vlastního myšlení spojeného s odpovědností vůči ostatním účastníkům provozu; ve svém vyhrazeném prostoru má uživatel falešný pocit bezpečí a ztrácí přehled o svém okolí. Naopak při provozu na společné ploše si každý uvědomuje reálnou možnost konfliktu, což vede k pozornosti a ostražitosti.

Jak fungují sdílené prostory?

Provedení sdíleného prostoru především zahrnuje odstranění obrubníků, odstranění světelné signalizace i značek upravujících přednost. Maximální dovolená rychlost je 20 km/h. Konkrétní úprava povrchu, rozmístění mobiliáře a podíl zeleně nejsou přesně dány, záleží na možnostech a místních zvyklostech; pokud možno by měl prostor působit esteticky a v každém případě je třeba mít na paměti i bezpečný pohyb uživatelů s omezenou mobilitou nebo zhoršenou schopností orientace.

Základ fungování sdíleného prostoru pak vychází z předpokladu, že chování účastníka provozu je mnohem více ovlivňováno charakteristikou okolí než formálními pravidly. V tomto smyslu je sdílený prostor koncipován tak, aby kultivací provedení kultivoval chování uživatelů. Zrušení prvků sloužících k separaci jednotlivých druhů dopravy a k usměrnění chování účastníků provozu nutí uživatele k pozornosti a průběžné interakci s ostatními tak, aby nedošlo ke kolizi.

Podstata sdíleného prostoru sama o sobě nová není – obdobně dnes funguje provoz např. v obytných zónách nebo nakonec i na rozsáhlých parkovištích hypermarketů. Nové je však užití tohoto principu i na silně zatížených hlavních místních komunikacích s intenzitami provozu v řádu tisíců vozidel denně.

Řada úspěšných realizací dokazuje, že taková organizace provozu je životaschopná, koexistence různých účastníků na jedné ploše stimuluje pozornost a pocit odpovědnosti za druhé. Nízká rychlost (20 km/h a méně) pak minimalizuje pravděpodobnost vážné nehody a prospívá kapacitě křižovatek. Významné je i hledisko estetické – atraktivní provedení povrchu komunikace a jedna výšková úroveň velmi svědčí kvalitě a vzhledu prostoru. I na dopravně zatížených komunikacích lze při kvalitním zpracování dosáhnout téměř atmosféry „pěší zóny“ lákající k pobytu, jak ukazuje mnoho již fungujících řešení v zahraničí.

Kde fungují sdílené prostory?

Přestože se organizace provozu formou sdílených prostorů v praxi osvědčuje, nelze ji samozřejmě aplikovat všude a umístění je třeba volit s opatrností, aby opatření fungovalo a mělo smysl. Vhodná jsou místa se smíšenou funkcí i provozem, motorová doprava by neměla mít převahu. Obecně se doporučuje intenzita provozu maximálně do 8000 – 10 000 vozidel denně. Celková délka oblasti by neměla přesáhnout 300 m, na delším úseku je pro řidiče obtížné udržet nízkou rychlost. Další podmínkou je přehlednost, aby byl umožněn oční kontakt mezi účastníky provozu. Z hlediska okolní zástavby není žádné omezení. Sdílené prostory se dobře uplatňují v historické i moderní zástavbě, v centrech měst i na periferii (viz úspěšné realizace sdílených prostorů).

V praxi se můžeme u nás v řadě měst setkat s lokalitami, kde již nyní sdílený prostor neformálně funguje: v místě se střetává řada funkcí, velké množství chodců neumožňuje řidičům automobilů i MHD jezdit jinak než pomalu a s velkou obezřetností, o možnosti projet či přejít se účastníci rozhodují na bázi zrakového kontaktu (příkladem může být přednádražní prostor v Brně). Odstraněním fyzických bariér a přebytečného značení a vkusnou úpravou povrchu by byl uživatelům zajištěn větší komfort a bezpečnost a eliminovány nežádoucí společenské jevy.